Jdi na obsah Jdi na menu
 


PŘIPOMNĚLI JSME SI

JIŘÍ BENDA, narozen 10.8.1898 v Líšnici, zemřel 4.2.1986 v Písku.

4. února 2011 jsme si připomněli 25 let od úmrtí Jiřího Bendy, známého bernartického drogisty a statečného člověka. Jiří Benda se narodil 10. srpna 1898 v nedaleké obci Líšnice řídícímu učiteli Františku Bendovi. Ve čtrnácti letech odešel do Prahy, aby se zde vyučil drogistou. Na počátku první světové války byl v pouhých 16 letech povolán do armády. Poslali ho ke 102. pěšímu pluku, kam rukovali muži z milevského okolí. Na svá válečná léta vzpomínal celý život. Připomínaly mu je následky omrzlin na rukách i nohách. Uniformu svlékl až na Silvestra v roce 1920. O čtvrt roku později - 29. března 1921 se jako třiadvacetiletý přiženil do Bernartic. Za manželku si vzal Marii Fučíkovou, dceru pekaře, národovce a nadšeného sokola Františka Fučíka. Pekařská živnost v domě  č. 23 pak rychle zmizela a na náměstí vyrostl rohový poschoďový dům s prodejnou drogistického zboží. Bratr Jiřího - sochař Břetislav Benda ozdobil nový dům basreliéfem Merkura, boha obchodu. Jiří Benda byl od mládí nesmírně pracovitým člověkem a dobrým obchodníkem. V obchodě býval i v neděli. Po uzavření krámu si ještě do pozdní noci připravoval zboží pro druhý den. Lidé k němu chodili raději než k lékaři. Jiří také patřil k nejaktivnějším členům Československého Červeného kříže. Činnost Bendy za druhé světové války zasluhovala ocenění. Třikrát v jeho domě provádělo  gestapo prohlídku. Když v květnu 1945 rozsévala ustupující německá jednotka po Bernarticích smrt, prokázal obětavost a osobní statečnost. Poskytoval pomoc raněným, organizoval v obtížných podmínkách jejich přesun do nemocnic, byl všude tam, kde bylo nutno pomáhat. V posledních hodinách války a krátce po jejím skončení fotoaparátem zaznamenával okamžiky oněch dnů. (V roce 2006 vydal Michal Krejčí z Jestřebic ve spolupráci s Obecním úřadem v Bernarticích knihu fotografií Jiřího Bendy - Vzpomínky na rok 1945.)  V říjnu roku 1947 potěšila Jiřího Bendu manželka prezidenta Hana Benešová, když mu poslala vlastní fotografii s vlastnoručním věnováním: "Jiřímu Bendovi na důkaz vděčnosti za práci a oběti pro Československý Červený kříž a uznání zásluh v boji o svobodu národa za druhé světové války".

 

Plk. ing. JAN DOUBEK, narozen 2.2.1916 v Bernarticích, zemřel 4.6.1979 v Praze.

Jan Doubek se narodil 2. února 1916 v Bernarticích. Navštěvoval zde obecnou i měšťanskou školu, její poslední ročník absolvoval v Milevsku. V roce 1934 ukončil úspěšně maturitou čtyři roky reálky v Písku a stal se frekventantem Školy pro důstojníky leteckého dělostřelectva v záloze v Josefově nad Metují. Vojenskou základní službu vykonal u dělostřeleckého pluku v Českých Budějovicích, další dobrovolnou službu absolvoval u dělostřeleckého pluku v Košicích na Slovensku jako poručík dělostřelectva. V letech 1937 a 1938 byl frekventantem Vojenské akademie v Hranicích na Moravě a následně byl odvelen do Jindřichova Hradce k dělostřeleckému pluku. Počátkem roku 1939 absolvoval aplikační kurs dělostřelectva v Hranicích. Po obsazení Československa v r. 1939 se Jan Doubek rozhodl aktivně se podílet na zahraničním odboji. V červnu překročil se svými dvěma kamarády (Rudolf Krzák, Rudolf Hrubec) ilegálně česko-polské hranice, za účelem vstupu do československé skupiny v polském Krakově. V červenci byl odeslán spolu s ostatními čs. vojáky lodí "Chrobrý" do Francie, kde byl převelen do cizinecké legie. V září byl odvelen k 1. pluku cizinecké legie v Sidi-Bel Abes v africkém Alžíru a následně ke 4. pluku Zuavů v Tunise. 19. května 1943 byl Jan Doubek těžce zraněn střpinami granátu, které zasáhly prsa, břicho, dolní končetiny a současně došlo k perforaci střev. Po rekonvalescenci se vráti k 1. československé samostatné obrněné brigádě v Anglii, kde sloužil jako velitel 1. baterie 1. dělostřeleckého pluku v hodnosti kapitána a štábního kapitána dělostřelectva až do konce války. Jako velitel 1. baterie dělostřelec. pluku 1. čskoslovenské samostatné obrněné brigády se také účastnil bojů u Dunkerque.
19. května 1945 se Jan Doubek vrátil do vlasti a těšil se na brzké shledání se svými nejbližšími. V rodných Bernarticích se seznámil s tragickou skutečností - oba rodiče a bratři Karel s Aloisem byli popraveni s dalšími bernartickými občany v Lubech u Klatov.
Po návratu ze zahraniční armány byl v hodnosti majora odvelen jako velitel záložní důstojnické školy polního motorizovaného dělostřelectva do Havlíčkova Brodu a stal se také frekventantem Vysoké válečné školy v Praze. V letech 1947-1963 sloužil v různých velitelských funkcích v oblasti dělostřelectva a mimo jiné působil jako profesor na Vysokém vojenském učilišti v Praze a na Vojenské akademii A. Zápotockého v Brně. V r. 1963 byl přeložen do Prahy na Vojenskou katedru ČVUT, kde působil až do výslužby. Jan Doubek se stále častěji vracel do kraje svého mládí a milovaných Bernartic, kde se mohl plně věnovat svým koníčkům - pěstitelství, sadařství, kynologii a myslivosti. Jeho celoživotní velkou láskou byla četba zaměřená na historii a dějiny 20. století. Pro  Bernartice také zařídil a zorganizoval převoz uren s ostatky bernartických občanů, popravených v Lubech u Klatov. Účastnil se a pomáhal při organizování různých vzpomínkových i kulturních akcí. Za svého života byl vyznamenán mnoha řády a medailemi.  Život Jana Doubka se naplnil 4. června 1979, kdy zemřel v Praze po dlouhé těžké nemoci. Místem jeho posledního odpočinku se stal Vršovický hřbitov v Praze.
 
MUDr. VLASTA KÁLALOVÁ - DI LOTTIOVÁ, narozena  26. 10. 1896 v Bernarticích,  zemřela 15. 2. 1971 v Písku.

V Bernarticích se narodila, dětství prožila a po letech se opět do nich vrátila MUDr. Vlasta Kálalová-di Lottiová, lékařka, která se odhodlala vypovědět boj pověrám, zaostalosti, nedůvěře v lékařskou vědu a tropickým nemocem.

Vlasta Kálalová se narodila 26. října 1896 v Bernarticích v rodině pokrokového učitele, redaktora králíkářských časopisů a místního kronikáře Jana Kálala. Vychodila zde obecnou a měšťanskou školu. Již za středoškolských studií v Praze si osvojovala znalost nejen evropských jazyků - ruštiny, němčiny, francouzštiny, italštiny, angličtiny, novořečtiny, španělštiny, ale i turečtiny, perštiny a arabštiny. Maturitní a všechny zkoušky na lékařské fakultě složila s vyznamenáním, takže 18.2.1922 byla slavnostně promována (sub auspiciis). Byla prvním a po následujících 20 let jediným posluchačem lékařství, kterému se dostalo této pocty. Po praxi na klinice v Brně a v nemocnici v Lounech, vybavena znalostí 13 jazyků, nastoupila v r. 1924 cestu na Střední východ. Nejprve do Turecka do Cařihradu, kde pracovala na různých klinikách a byla zde jmenována čestným členem Neurologické společnosti turecké. Po půlročním působení odjela do Iráku, do Bagdádu. Zde v dubnu 1925 založila z vlastních prostředků chirurgické sanatorium (Mustausaf Čechoslovak). Jejím cílem bylo položit zde základ pro větší československý ústav k bádání v oboru tropických chorob. Klinika byla evropsky zařízena s operačním sálem a dvaceti lůžky pro nemocné. Jako chirurg a gynekolog nejvíce vykonala pro muslimské ženy. Ony samy i jejich rodiny dávaly přednost smrti před zneuctěním, které znamenaly pro muslimskou ženu operace a ošetření vykonané lékařem - mužem. Kromě lékařské praxe se dr. Kálalová věnovala v Iráku sběru hmyzu a přírodnin. Zaslala odtud pražskému Národnímu muzeu přes půl miliónu exemplářů. Mnohé z nich byly neznámých druhů a byly pojmenovány podle sběratelky "collectis Kálalová". Svého manžela - Itala z rodu Garribaldiů poznala v Iráku, kde se za něj v roce 1927 provdala. Naučil se česky a získal i československé státní občaství. V roce 1928 se jim v Bagdadě narodil syn Radbor a v roce 1931 dcera Drahomila Lydia. Pro nepochopení v místě i u institucí v ČSR, hlavně však pro vážné onemocnění, vrací se na jaře r. 1932  dr. Kálalová s manželem a dětmi do rodné obce. Dne 8. května 1945 - ve dnech osvobození ČSR - fašisté zabili jejího manžela i obě její děti. Ona sama byla těžce zraněna. V r. 1946 byla dr. Kálalová delegátkou Světového kongresu žen v New Yorku. Za svého pobytu v Americe vykonala přednáškové turné o ČR. Pře cestě zpět pak přednášela o ČSR v Norsku - v norštině, které se za 14 dnů (při plavbě lodí) naučila. Za zásluhy o československou lékařskou vědu - vydala řadu odborných pojednání a článů - jí byla v r. 1967 udělena medaile Jana Evangelisty Purkyně. Vlasta Kálalová zemřela v písecké nemocnici 15. února 1971 a byla pohřbena na bernartickém hřbitově.

In memoriam byl MUDr. Vlastě Kálalové - di Lottiové udělen   2 8.  ř í j n a   1 9 9 2 ŘÁD TOMÁŠE GARRIGUA MASARYKA III. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.

Dne  4. ř í j n a  2 0 0 7  věnoval Předseda Senátu Parlamentu České republiky pamětní medaili paní   Vlastě Kálalové - di Lotti (in memoriam)

" Významná česká žena ve světě 2007 "

 

LADISLAV BOUŠKA, narozen 28. dubna 1952, zemřel 12. listopadu 2004 - první porevoluční starosta obce Bernartice

28. dubna 2012 si všichni připomeneme nedožité 60. narozeniny pana Ladislava Boušky, historicky třetího a prvního "porevolučního" starosty naší obce. Změna politických poměrů v roce 1989 ho přivedla na bernartickou radnici. Tehdy neměl žádné zkušenosti s řídící a organizátor-skou prací. Nevěděl, co ho čeká, s kým může spolupracovat a co je potřeba udělat nejdříve. Ale obyvatelé brzy poznali, že do čela obce zvolili člověka slušného, talentovaného, který má chuť pracovat, má dostatek sebedůvěry a představu, jakým směrem by měla obec jí. Netrvalo dlouho a Ladislav Bouška se vypracoval ve velmi úspěšného starostu, respektovaného nejen doma, ale i v okrese i v celém Jihočeském kraji. Řada starostů celého regionu v něm viděla vzor a příklad. Ladislav Bouška byl neúnavný v získávání informací, potřebných pro výkon funkce. Zatímco obyvatelé Bernartic dávno spali nebo usínali u televizorů, okna ve starostově pracovně ještě svítila. Bylo třeba stále studovat nové a stále se měnící právní normy, zákony, vyhlášky a jejich novely. Ladislav Bouška se také angažoval ve prospěch měst a obcí v severní části okresu. Byl iniciátorem vzniku sdružení Svazek obcí Milevska a po ustanovení byl zvolen do jeho čela. Vykonával také funkci předsedy oblastního sdružení ODS na Písecku.

Ladislav Bouška zemřel po dlouhé těžké nemoci 12. listopadu 2004.